Když probíhala v 2. světové válce blokáda Stalingradu, napsal Dmitrij Šostakovič Leningradskou symfonii. Zřejmě pro posílení bojového ducha ji nahráli s tím, že jí budou vysílat v rozhlasu. Symfonii nahráli muzikanti, kteří zároveň bojovali na frontě. Byli zbědovaní, podvyživení, promrzlí … Dirigenta museli dokonce na pódium donést. Nicméně i přesto zahráli ten hudební skvost v obrovském nasazení. Šla z toho strašná síla a energie. Důkaz o tom, že i když tělo je úplně zdecimované, kolik šťávy má ještě k dispozici duše. No a tenhle kousek dávali v rádiu. Po válce přijela do Ruska delegace z NDR a její vedoucí požádal, zda by mohl mluvit s člověkem, který to tehdy dirigoval. Bylo mu vyhověno a při setkání mu řekl: „já jsem byl tehdy na německé straně, na straně agresora a byl jsem taky zbědovaný, podvyživený, promrzlý A v tom jsem slyšel tu Leningradskou symfonii. To byla taková síla, že jsem si okamžitě uvědomil, že tuhle válku nevyhrajeme“. Tak tohle jsou taky Rusové, pro mě stále zaostalá země, ale její lid prokázal sílu, rozumí síle a tohle se strašně těžko změní. Tuhle historku vyprávěl včera dirigent Byčkov, když otevíral 126. sezónu České filharmonie právě Lenigradskou symfonií. Jeho matka tehdy v obleženém Stalingradu byla. Když včera dozněl poslední tón, a dirigent Byčkov stál nehnutě asi dvě minuty zády k obecenstvu, asi plakal stejně jako já, slzy mi tekly do té zpropadené roušky. Když se maestro otočil obecenstvo už ho zasypávalo standing ovation. Víte, sice pod taktovkou Kremlu došlo v Československu k destrukci hodnotového systému, k odumření elit, a k veslu se dostalo (jak zpívá Kryl) „panstvo z podruhů“. Ty tanky v osmašedesátém jim taky nemůžeme zapomenout. Československá komunistická strana pro mě zůstává zločineckou organizací, ale přesto mám k těm Rusákům nějak respekt.
RUSÁCI
