Menu Zavřeno

NEPŘESTALI HRÁT

Většina trenérů  jsou bývalí hráči. Někteří velmi dobří. Ovšem poté, co vstoupili do trenérského cechu, někdy nedokázali přepnout, nechali si na sobě symbolický dres a hráli dál. Jenže trenérské brýle jsou jiné než hráčské. Trenér má přerámovat vidění sportu. Odložit dres či vidění šatny zevnitř a nasadit optiku šachisty.  Učit a formovat někoho jiného vyžaduje jiné dovednosti než to, co hráč dělal na place, a ruku na srdce, někdy ani nevěděl (jako třeba já spíš na ulici než v řízeném tréninku), jak k tomu přišel. Moji trenéři byli fajn chlapi, ale o metodice neměli ani páru. V sedmdesátých a osmdesátých letech to asi stačilo. Mým otcem / trenérem žáků / počínaje a Karlem Lázničkou / trenérem Zbrojovky Brno, kde jsem hrál v Česku naposledy / konče. Rozuměli hře, byli dobří vychovatelé, snad i dobří terénní psychologové, ale neměli tuchy o transferu, o principech motorického učení. Dnes si musí trenér umět sáhnout třeba do kufříku fyziologie, biomechaniky, neurofyziologie či psychologie. A ještě musí vědět, kde to má hledat. Měl by si ujasnit, kde si může pomoct zkušenostmi z jiných sportů. Měl by si osvojit základy rétoriky a komunikace. Pokud je trenérem vrcholového týmu, měl by vědět něco o byznysu, o PR, měl by mít zvládnuté právní a ekonomické minimum. Měl by rozumět moderním technologiím a vnímat, že mladá generace žije na sociálních sítích a vzít to na vědomí, pokud s nimi chce komunikovat. Hlavně by však měl vědět, kdy co má z odbornosti  použít a využít, protože finálně jde zase o člověčinu, stejně jako za doby našich otců.  Mnoho českých trenérů to však ignoruje a zůstávají na hřišti dál, odmítají sundat nákolenky. Přou se o věkové kategorie, pravidla a systémy soutěží, o postupové klíče neustále dokola, protože je to samozřejmě taky hra. Hrají dál, protože někteří /omlouvám se mnohým, kterých se to netýká/ nic jiného neumí. Hrají, když diskutují, hrají, když učí, hrají, když se o něco přou. Nechtějí opustit roli hráče, protože je to baví. Nejsem blbec a vím, že musíme učit hráče především hrát. Jenom jsem pochopil, že hrát před 30 lety je něco jiného než hrát dnes. Na tu dnešní hru už nám nestačí jen starý herní mozek, potřebujeme nový – přesahový. Takový, který umí vstřebat souvislosti, jež s hrou souvisí, ale nejsou přímo ve hře vidět. A i to, co vidět je, má své skryté příčiny. A pátrat po nich bolí. Ano, myšlení bolí. Pardon, ale výsostné hráčství nebo slavná hráčská minulost nestačí. Sečteno a podtrženo, můj druhý díl v seriálu „V čem se máme změnit“ zní takto: Vrcholový sport je odborná disciplína, není to jenom hra.