Menu Zavřeno

HRAJEME JINOU HRU

Po čtvrtfinálovém zápase Česka proti Kanadě na Mistrovství světa juniorů v hokeji jsem dostal sms od jednoho kolegy, kterého si vážím: „nemůžeme porážet Kanadu, dokud nezačneme hrát stejný sport, jako ona“. Fotbal, basket i volejbal mají úplně stejný problém. Hrajeme jiný sport než světová špička. Češi jsou hravý národ, mají hravost v buňkách, hře rozumějí. Ve všech 5 hlavních týmových hrách, mám na mysli fotbal, hokej, basketbal, volejbal či házenou jsme v minulosti byli buď mistry nebo alespoň vicemistry světa či Evropy. To je bilance, kterou má za sebou málokterý stát na světě, kromě velmocí. Jsem pamětník slavných časů a můj sportovní život z té doby vyrůstal. Dobře si pamatuji, jak se u nás trénovalo. V těch dobách jsme získávali náskok před světem, nikoli proto, že bychom lépe trénovali, nýbrž protože jsme nejvíc hráli. Stačilo to poměrně dlouho, ale vzpomínám si na bod zlomu, i když neprobíhal ze dne na den, ale plíživě. Víte, hra jako taková je vždy tak trochu improvizace, ta je nám Čechům docela blízká. Oním myšleným bodem zlomu bylo období, kdy i do hry, jakkoli je nepředvídatelná a improvizační, vstoupil jistý řád. A řád, jak známo je spíš pro Němce, Čechům trochu smrdí. Mám v živé paměti, jak jsem například u Italů pozoroval nástup cesty k preciznosti a technickému perfekcionismu. A to vše v časovém diskomfortu. Bylo patrné, že se od nás začínali lišit v dovednostech. Pomalu se ukazovalo, že do nejmenších detailů zvládnutý pohyb, ovládání míče či puku v časovém diskomfortu je tou hlavní mantrou. Už nestačilo trénovat hru hraním, ale bylo nutno zařazovat dril, ale správnou metodikou. Dodnes se u nás tvrdí, že trénink má mít hravou formou. To ví přece každý, ale hravost neznamená nezávazný obsah. Obsahem tréninku je vydrilování akcí v časovém a emocionálním nepohodlí, jehož cílem je vyprecizování širokého repertoáru dovedností do nejmenších detailů a tisíckrát jinak, jak to žádá proměnlivost hry. U nás se tedy hravost zaměnila za nezávaznost. Ale vrcholový sport je setsakramentsky závazný. Šermuje se ve sportu slovem kreativita, ale základem kreativity je ovládat řemeslo. Bez něho jste jako umělec, který neumí malovat a plácá na plátno barvy, a zakrývá neumění předstíranou originalitou. A řemeslo se buduje drilem, ano v herních a lidsky přijatelných podmínkách, ale drilem. To neznamená mechanicky, ale dynamicky v proměnlivých podmínkách s obrovským počtem opakování, variabilitou a znovu a znovu pod časovým tlakem. Ano, volám po vyšších nárocích na hráče, už začínám být sám sobě protivný, jak to stále opakuju, ale nemám originálnější recept. Donekonečna omílaná hravost nám nechybí. Chybí nám řemeslo. Donekonečna papouškované „musí je to bavit“ nám zatemnilo mysl. Vznikl dojem, že to má být pro děti pouze zábava. Jenomže je to jinak, zábavou se má stát nejen hra, ale i tvrdá práce. Pro poctivého kluka může být tvrdá práce rovněž zábavou. Prostě makat. Znamená to ovšem od trenéra vytvořit příjemné pracovní klima. Ne, ve smyslu snížení nároků, ale ve vstřícném a přátelském přístupu k dětem. Hravost se zaměňuje za lehkomyslnost a dril a přísnost se považují málem za sprostá slova. A ještě k tomu jsme po předcházející generaci nezdědili „dovednostní manuál“. Český tenis ho má a vždycky měl, a proto je dodnes světový. Zkuste nějakému dobrému tenisovému trenérovi vyprávět pohádku o tom, že se všechno musí dělat hrou a že to má hlavně bavit. To je samozřejmě pravda, ale tenisový trenér vám na to opáčí, že pokud ty desetitisíce úderů nenamlátí dítě správně, nemá šanci se prosadit. A zatím jedině tenis může říct, že hraje stejný sport jako světová špička.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *