Znáte tenhle slogan z dob našich babiček a dědečků? Nevím, zda se psychoterapeut Milan Studnička dovolával v článku z minulého týdne právě těchto časů, ale rozhovor Markéty Kosové s ním vzbudil vaši silnou odezvu. Prohlásil: „mám dojem, že žijeme v hodně zženštilé společnosti, ale není to vina žen. Často mi říkají, že si neváží svých mužů, že se o ně nemůžou opřít“. Tak dnes zareaguji i já, protože se taky domnívám, že čestní a silní chlapi nějak vyklidili pole. Možná i kvůli zženštilé výchově, jak naznačoval Milan Studnička. Jsem v tréninku a potažmo ve výchově pro přísnost, ale prohlásil jsem kdysi v televizi, že předpokladem přísného trenérského působení je bezvýhradná láska trenéra k profesi i k dětem. Podle Studničky, když děti zlobí, klidně je můžete „sprdnout“. Dítě vnímá, že trenér jenom nastavil hranice. Pozná, když křičí jen proto, aby vybil své emoce. A já ze své zkušenosti dodávám, že dítě respektuje přísnost, a dobře rozezná, zda se k němu dospělá autorita chová s láskou či neláskou. Včetně toho, že padne sem tam nějaký záhlavec, když dítě překročí všechny meze.
ZLO V KAŽDÉM Z NÁS
Dítě totiž dokáže být i zlé, když nenarazí na hranice. Třeba nechce ublížit, ale zlo v něm někdy situačně zvítězí a tomu se má čelit, ať přichází odkudkoli. Ono je totiž zlo v každém z nás, ne někde mimo naši osobu. Jde na nás zevnitř a my dospělí jsme se mu v průběhu let naučili (někdo lépe, jiný hůře) čelit sebekázní, vůlí, respektem či pevně vybudovaným systémem hodnot, které vyznáváme a hájíme. Jenže, nic naplat, čas od času i každého z nás zlo přemůže. No a dokud, ho dítě nedokáže ovládat zevnitř, kdy ještě nevytvořilo vnitřní morální korektiv, dlí nad ním vnější – dospělá autorita. Z takových a samozřejmě jiných situací se nenápadně utvářejí dítěti pravidla a respekt. Třeba i vědomí, že zlo se nevyplácí. Je to rodič nebo jiná dospělá autorita, kdo je definitivním tvůrcem nebo potvrzovatelem pravidel. Dítě do určitého věku nerozhoduje, resp. rozhodovat by nemělo. Zdůrazňuji přitom jeho právo na vlastní postoj, včetně testování hranic, kam až může zajít.
PSEUDO-DEMOKRATICKÁ INFEKCE
Malé dítě ještě není zcela rovnocenným partnerem, i když nás někteří motivační manipulátoři přesvědčují o opaku. Tvrdí, že uznání nadřazeného postavení dospělého, překáží lásce. A to není pravda. Je to přihlouplá pseudo-demokratická „infekce“, která považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi dvěma lidmi za překážku vřelosti. Snad si někdo z vás vzpomene, podobně jako já, jak měl v dětství rád lidi, ke kterým vzhlížel a bral je jako přirozenou autoritu, vůbec ne jako partnera. Dítě, které zcela přirozeně touží v rámci rodiny dosáhnout vyššího postavení, a nenaráží na odpor, začne prostě tyranizovat. Koleduje si svým chováním o pohlavky, ale nenaráží na instinktivně očekávanou a podvědomě vlastně kýženou protisílu, nýbrž na klidně pronášené pseudoracionální fráze. Konrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, který je mi stálou inspirací, říká: „ … tisíce dětí se stalo nešťastnými neurotiky právě díky této „nefrustrující“ výchovné metodě“. A právě, když vnější autority, ať už rodič, učitel nebo trenér, selhaly a nesplnily svoji úlohu v určité fázi vývoje, projevuje se pak zanedbaný potomek či svěřenec v dospělosti často asociálním chováním. Záhlavec milujícího rodiče či trenéra je minimálním nebezpečím, ve srovnání se zamindrákovanými či asociálními týpky, kteří měli tu smůlu, že v určité době nenarazili na rázný, ale zdravý odpor dospělé autority. Životní záhlavce v dospělosti mívají pak často fatálnější dopad. Ostatně já si ze svého dětství dobře pamatuju, jak se mi po některých mých prohřešcích ulevilo, když jsem dostal na zadek, hlavně od matky, a bylo to vyřízené. Necítil jsem nelásku z její strany, prostě bylo mi dobře, jako po vejprasku.