Znáte ten notorický nářek, že současné děti se spontánně nescházejí na hřišti či na ulici, jako dřív …. Vždyť já vím, taky jsem tak trochu nostalgik, ale přesto opakovaně vyzývám: přestaňte fňukat, přece se dá najít řešení i v této době, přestože nezávazná „uliční hra“ pohříchu schází. Proč si to myslím? Jednak mi nic jiného nezbývá, ale na druhé straně si uvědomuji, že princip spontánního neuvědomovaného učení zůstal stejný jako za „starých časů“. Chcete příklady? Svého času jsem zde jeden uváděl: turnaj hokejových trojek na dětské olympiádě v Lausanne, kde hra nebyla přerušována, po gólech se rozjíždělo plynule od branky manšaftu, který inkasoval gól – bez zásahu rozhodčího, vyloučení se dělo až při střídání, které určoval klakson, nikoli trenér. V podstatě se nekoučovalo. Týmy byly nalosovány z hráčů různých zemí. Tím pádem strategie hrály pouze minimální roli – šlo stále o řešení tady a teď. Stejně to máme u nás při takzvaném mini-volejbalu v barvách. Nesmí se koučovat, rodiče a trenéři jsou za plotem, i když tam dost vyvádějí. Jeden z rodičů mě dokonce chtěl žalovat u soudu, že mu odpírám jeho práva. Nic jsme mu neodpírali, jen srdnatě bráníme princip „plácku“. Ten totiž stojí na neuvědomovaném učení. Jinak řečeno, děti náruživě hrají, nikdo se jim do toho nemotá, nevnímají čas ani okolí, a přitom se nepozorovaně a nenásilně učí nové dovednosti či řešení situací. stejně jako my před padesáti lety. Už víte, proč se bráníme proti neomalenému vpádu rodičům, ale i přehnaným intervencím trenérů? Pokud ne, tak budu argumentovat dál. ZAPRVÉ by narušili proces, že se děti něco učí, ale neuvědomují si, že se to učí, což chceme. ZADRUHÉ, informace a nové vzorce chování se mají do hlav dětí ukládat bez doprovodných výkladů a analýz zvenčí, ale rodiče neustále žvaní a žvaní ve svatém přesvědčení, že to dětem pomáhá. Nepomáhá jim to! Prostě slova trenéra nebo rodiče podvědomému učení překážejí. ZATŘETÍ: neuvědomovaně uložené informace a vzorce chování vyzbrojují děti větší odolností proti fyzickému a psychickému stresu v budoucích situacích. Proto nemohu souhlasit s interpretací mentálního kouče Mariana Jelínka, který se domnívá, že implicitní učení (rozuměj neuvědomované učení) spočívá pouze v samotném neřízeném hraní, když říká: „Implicitnost zmizela. Všimněte si, že děti už si dnes nejdou po škole hrát ven,“ (citace na webu HC Vimperk 29. 9. 2019). Vidím to jinak, IMPLICITNOST NEMOHLA ZMIZET, protože s ní by zmizelo podvědomé učení, a to není pravda. Nic nezmizelo – přesunulo se to jinam! Není to na plácku či na ulici, ale například na hokejovém turnaji 3 na 3 v Lausanne, v našem „minivolejbalu v barvách“ či podobných aktivitách. Prostě děti si už asi nebudou spontánně chodit po škole hrát ven jako dřív – společenský koncept se změnil. Taky mi „starý koncept“ seděl víc, ale to neznamená, že se změnou společnosti nastal konec světa.
PŘESTAŇTE FŇUKAT ZA MINULOSTÍ …
MÍT KOULE NA NOVOU REALITUStarých časů se dovolávají ti, kteří nemají koule, vyrovnat se s novou realitou. Ten starý dobrý princip: „učím se a nevím, že se učím“ spočívá hlavně v podmínkách, které hraní na plácku nabízelo. A ty musíme dostat do tréninku a turnajů. Že to nejde? Taková skepse je podle mě útěkem před řešením problému. A jak na to? Jestliže víme, že hráč se nejlépe učí sám – emocionálním prožitkem v herních (životních) situacích, pak musíme takové podmínky vytvořit. Zmíněné dva příklady (hokejové trojky a minivolejbal v barvách) to dokládají. Jak prosté! Sejmout klapky z očí a přestat fňukat za minulostí.