Nečekané, alespoň pro mne, smutné… úspěšný hokejový trenér Miloš Říha už není mezi živými. Krásný, plný a bohatýrský život se naplnil. Je to strašně brzy, a navíc mu okolnosti vzaly poslední světový šampionát. A přesto, jak je mým zvykem, připiju na jeho život, místo smutnění nad smrtí. Provedu to krátkou ukázkou jeho trenérského myšlení, které jsem mapoval před rokem, když jsem s ním dělal rozhovor pro měsíčník Coach. Mluvil často o hierarchii v hokejovém týmu. Tvrdil, že v první řadě musí být v týmu někdo, kdo rozhoduje. Nemůže rozhodovat 5 lidí.
HIERARCHIE V TÝMU
„Já ctím hierarchii svých šéfů a jejich názorů, kdykoliv si mě zavolají, a chtějí mi sdělit svoje připomínky a já jim vysvětlím, svůj pohled. Ale pak už platí hierarchie dolů čili v šatně a na hřišti rozhoduji já. Řeknu příklad. Kdysi jsem měl v Bratislavě incident s největším bossem, snad jedním z největších na Slovensku, který vlastnil klub. Přišel totiž docela rozhodující zápas v sezóně a po první třetině jsme prohrávali 0:4 a šli jsme do kabiny. Já jsem tušil, co nastane … prezident přišel dolů. Přiběhl manager, a všichni ti, co mají v klubu něco na starosti… a já jsem řekl, že tam nemá co dělat, že to je moje teritorium, a jestli tam vstoupí, tak já končím. A přitom jsem si té práce vážil a bál jsem se o ni. Manager byl samozřejmě zpocený strachy, že bude hledat nového trenéra. Prezident se urazil a odešel pryč a my jsme ten zápas otočili na 5:4. Po zápase mi říká: „já Ti gratuluju“ a já na to: „ne, já gratuluju Tobě…“ a vyříkali jsme si to… Zeptal jsem se ho: „představ si, že budeš mít schůzi a já tam zaklepu, vejdu tam a začnu Ti povídat o hokeji, jak to bude vypadat? Nebo Ti budu říkat, hele tamten kámen jste měli mít žlutý a vy ho máte červený“. A on, na to: „máš pravdu, to bych Tě asi vyhodil. Ano, přijď kdykoliv, dáme si v pondělí ráno, vždycky po týdnu kávu. Dobře, ale přineseš koláčky“. Každý týden jsme měli meeting, dali jsme si koláčky a já jsem mu vysvětlil, co se za celý týden stalo a v životě už nešel do kabiny. Naopak já jsem ho asi po třech letech požádal, když nebyly peníze a manageři se báli přijít, měl bys přijít před hráče a vysvětlit jim to, kdy to bude a jak to bude. Teprve tehdy přišel. A tohle já si představuji jako hierarchii. Protože i v klubu má být hierarchie, stejně jak je tomu i v mužstvu“.
TO JE NORMÁLNÍ TÝMOVÝ PROCES
„A jaká má být hierarchie v mužstvu?“, ptal jsem se ho tehdy. Odpověděl „Já si myslím, že starší hráči by měli pomáhat vychovávat mladé. Dneska už se to také bohužel neděje, starší hráči mlčí v kabinách. Já neříkám, nějaká šikana, to v žádném případě. Ale ta hierarchie by měla být. Já jsem to zažil. Když jsem přišel do Jihlavy, kde byl Honza Suchý, Augusta, Hrbatý, tak sice byla sranda, ale když jsem se usmál na něco, na co jsem se usmát neměl, třeba Honzovi Suchýmu, tak jsem samozřejmě od nich dostal svoje. Když mladý nebude pracovat tak, jak se chce, tak pro něho musí přijít nějaký trest. Starší hráči mu dají pocítit, že to neudělal správně. Protože sedmnáctiletý hráč nemůže mluvit do toho, co se na hřišti a v kabině bude dít. To si nedovedu představit. Takže i v kabině musí být nějaká hierarchie. To je normální proces v týmu“.
Nebyli jsme s Milošem Říhou nějací známí, vykali jsme si, udělali jsme ten rozhovor a jednou jsme dlouze rozprávěli na sympoziu MOSTY. Nicméně ta jeho člověčina mi nějak vlezla pod kůži. Tak vám přeji, Miloši, dobrá angažmá i v jiné hierarchii.
(foto: Herbert Slavík)