Menu Zavřeno

VAŽTE SLOVA …

„Prosím vás, už je nechte být“, burácím na celou halu směrem ke svým milým asistentům a míním tím, aby nedoprovázeli každý zákrok dítěte slovní reakcí. Podotýkám, že asistenti jsou špičkoví trenéři mládeže, a jsou „do tahu“, takové si vždy vybírám, ale naše trenérská zamilovanost (mě nevyjímaje) do vlastních slov nás ochromuje jako virus … „Proč mu to opakuješ?“ ptám se jednoho z kolegů. „Aby si to pořádně uvědomil“, odpovídá. A já na to: „on si to uvědomuje ze svých pocitů, ne z tvých slov“ … přikyvuje … „jak dítě začíná zvládat pohyb, je tu jedinečná šance zeslabovat nebo úplně odstranit reakci či komentář. „Když utichne tvůj hlas, do určité doby nutný, podpoříš pozdější nezávislost hráče při rozhodování a posílíš jeho vnitřní hlas“ mudruju dál. Hráč potřebuje svoji vnitřní řeč – ne tu trenérskou. Dokonce může trenérská reakce i škodit, jelikož oslabuje tu cennější – vnitřní, hráčovu, tu, kterou naše generace nakoupila na „plácku“, po němž nostalgicky voláme. My ale tohle mnohdy ignorujeme, radíme a komentujeme dál! Proč?

Informace o zvládnutí pohybu (zpětná vazba) přichází buď zevnitř nebo zvenku, o zdaru i nezdaru. Je zdrojem a předpokladem učení. Zpětná vazba je kompas. Má to ale háček! Jsou tu emoce, a jako vždy na prvním místě. Osvojování je totiž založeno na dvou typech cyklu učení:

BUĎ prožívá dítě zvládnutý pohyb jako příjemný a fixuje ho. Chce příjemné důsledky prožívat znovu, opakovat je. Cyklus je spouštěn třeba pokynem trenéra, situací nebo představou. Následuje odezva, která má příznivé důsledky, a to pocit úspěšnosti nebo pochvalu. A v tom je ten háček. Pochvala je jistě příjemná, ale proces pochval není nekonečný. Přijde hra a tam už hráčovi žádná pochvala nepomůže nebo pomůže jenom částečně. Spokojenost ve hře totiž sytí vlastní příjemné pocity a ty se nedostaví jen tak, ale zdarem ve hře. Jenomže na druhé straně stojí soupeř, a ten taky bojuje o svůj zdar i svoje příjemné pocity. A tak se může stát, že přemíra chvály způsobí buď to, že časem bude neúčinná a někdy i protivná nebo se hráč naučí být na chvále závislý a nahradí vlastní pocit „vnějším zbožím“. Obě cesty vedou do pekel …

NEBO má nezvládnutý pohyb důsledky, které dítě prožívá jako nepříjemné, nefixuje ho. Důvodem je chuť se těmto nepříjemným důsledkům vzdálit, vyhnout se jim, znovu je neprožívat. No, jo, ale překonávání pocitu nepříjemnosti je nedílnou součástí tréninku. Pocit překonaných nepříjemných pocitů je pro sebevědomí hráče ničím nenahraditelný. Tendence k příjemným a averze k nepříjemným pocitům nás do značné míry ovládají. Potřeba spokojenosti má svou sílu proto, že je hybnou silou zcela zásadního procesu lidského vývoje – osvojování nebo učení. Díky této potřebě a cestou obou výše popsaných cyklů se učíme novým pohybovým a herním vzorcům nebo tyto vzorce měníme a rozvíjíme.

No, a jak na to v tréninku dětí? V období úplných začátků můžeme zpětnou vazbu „ordinovat“ maximálně. Postupně ji redukujeme v souladu s rozvojem dovedností. Konečným cílem je samostatnost bez závislosti na vnější zpětné vazbě. Škodlivých efektů závislosti je možno se vyvarovat tak, že ji poskytneme po 5–20 pokusech sumárně. Sumární zpětná vazba vede malého hráče k analýze vlastních zpětných vazeb a učí ho odhalovat své chyby. Můžeme taky uplatňovat zpožděnou zpětnou vazbu. To není nic jiného, něž prodloužení intervalu mezi akcí hráče a slovní reakcí trenéra. Zajímavé na tom je to, že tento interval není nikdy prázdný, a poskytne-li trenér okamžitě zpětnou vazbu, způsobuje zablokování vnitřní zpětné vazby hráče. Tím zpomalí to „správné“ učení.

Pro učení pohybu je pohybový prožitek účinnější než slovo. Naproti tomu úloha slova při vytváření postojů, usměrňování chování hráčů v problematických situacích, motivování nebo vylaďování na zápas může být účinnější v dobrém i zlém. Znám ještě dva trenérské typy „hřešení slovem“: slovní nedbalost a manipulaci slovem. Ale o tom zase jindy, dnes jsem čerstvě po kempu v Luhačovicích chtěl vzkázat: VAŽTE SLOVA …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.