Menu Zavřeno

NEKŘIČTE, ALE ZVYŠUJTE NÁROKY!

Stále častěji prchám od funkcionářské práce a vracím se do tělocvičny a role trenéra. Právě se nacházím na kempu v Luhačovicích a kolem mě asistenti a 100 dětí z Čech i ze Slovenska. Je to už 39. kemp a děti, které sem jezdí se zaplaťpánbůh adaptovaly na moje nároky, a tak se postupem času samovolně vyselektovala skupina ambiciózních dětí, které za vydatné podpory rodičů či klubových trenérů vnímají tyto akce jako šanci pro náročné. A jsou ochotni za ně zaplatit. Platit za bolest i slast, kterou se mnou a s dalšími kolegy, zažívají. Jednou jsem objevil zajímavého kluka, který měl přímo smrtící smečovaný servis. Vyzval jsem ho, aby podání předvedl ostatním hráčům i trenérům a řekl jsem všem: „Tak si představuji kvalitní servis. To je norma pro nás!“ PRO HRÁČE: zaprvé pro podávajícího – „takhle chceme servírovat“, zadruhé pro přijímajícího – „s takovýmto servisem si musíme poradit“. PRO TRENÉRY: „takto disponované hráče chceme mít“. Prostě všem jsem shrnul, o co máme usilovat.

Poté jsme nastavili střílecí trenažér na podobnou rychlost a začali jsme hráče nutit takové „granáty“ přijímat. Měli s tím samozřejmě problémy. Ale povzbuzoval jsem je: „Nestresujte se, když vám to ulítne. Potřebujete prožívat úspěšné i neúspěšné pokusy, abyste se v tom vyznali, oboje pro vás má význam. Pomůžeme vám, aby ty úspěšné časem převažovaly, ale nemůžeme vám teď ulehčit podmínky, hra si to žádá“. Jako trenér skutečně nepotřebujete řvát a „práskat bičem“. Musíte spíš nastavit podmínky cvičení a vůbec režim práce tak, aby odpovídal „přísnosti hry“, ale přitom vytvářet pozitivní a laskavou atmosféru. Přátele, pro nostalgii je prostor na klubovém večírku, ale ne zde. Co chci říct? Když sleduji videozáznamy zápasů, kdy jsem ještě hrál z počátku devadesátých let, musím se od srdce zasmát – je to jak ve zpomaleném filmu. A volejbal z roku 1966, kdy jsme se stali naposledy mistry světa? Promiňte, ale nemohu se zbavit dojmu, že bych se stihl vysmrkat, než míč přiletí z jedné strany na druhou.

Prostředí vrcholového světového sportu je přísné. Hráči, manažeři, trenéři a koneckonců i diváci, se sledováním adaptovali na to, kam se sport dnes dostal. Vzniklo odborné povědomí. Stále ještě trochu jiné, než známe my v Čechách. Z toho důvodu se někdy vztekám, protože nechci, abychom byli jen průměrní. A to znamená na sebe bolestně sáhnout. Nejde o nepřiměřenou náročnost či přísnost jen tak z plezíru. Naopak snažme se hráče podporovat, ale neslevujme v nárocích. Přísná je hra sama a trestá nepřipravené. Trenéři, zvyšujte nároky na své svěřence, ale naučte je je zvládat! Zvyšujte nároky i na sebe. Buďte na své hráče nároční a přitom dobrosrdeční. To si totiž neodporuje …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.