Menu Zavřeno

BÝT SLUŠNÝ, I KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ

Je zvláštní doba, jaká ještě nebyla za celý můj život. Tázal jsem se zde, k čemu poslouží a které hříchy si člověk dokáže odbourat ze života, když se dostal pod takový tlak, jaký doposud nepoznal a opravdu se bojí. Psal jsem o třech hříších i o tom, že rouškou je imunita a vyzýval v souvislosti s pandemií k pohybu a k péči o tělesné zdraví. Dnes to bude duchovnější. Anžto nemám televizi, mám dost volného času a mimo jiné poslouchám rádio. A slyšel jsem v poslední době dva výborné rozhovory. S psychiatrem Cyrilem Höschlem a nemocničním kaplanem Vítězslavem Vurstem. Oba dostali podobnou otázku, zda se lidstvo poučí z virového děsu. Shoduji se ve svém názoru vlastně s oběma v tom směru, že ke změně určitě dojde, ale ne na úrovní lidstva jako celku, ale na úrovni jednotlivců. A ty je třeba ještě rozdělit na jedny, kterým to vydrží jen po odeznění pandemie a druhé, u nichž může dojít k trvalé změně postoje. Ano, některé lidi epidemie změní. Společnost ovšem nebude lepší, nezmění se. Masa je nepoučitelná, to je mi jasné dávno a zřejmě to tak stvořitel chce mít, když už to tak funguje tisíce let. Stádo si žádné otázky neklade – nechá se vést, kam je vedeno, třeba i chytrým manipulátorem. Otázky si klade pouze jednotlivec. Nevěřím na sílu masy, věřím na sílu ducha, nevěřím na většinový názor, ale odvěkou moudrost lidu, a to není totéž, avšak o tom někdy jindy.

Jedno ze silných témat rozhovoru s kaplanem Vurstem byla otázka smrtelnosti. Otázka konečného účtování. Už jsem to předtím zaznamenal v rozhovorech s Pavlem Kolářem a Markem Ebenem. Počítat se smrtí, neznamená žít ve strachu, v negaci nebo smutku, přesně naopak: prožít život na plný plyn, nebrzdit a rozkvétat, dokud to jde. Být kriticky otevřený a neplácat, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Naučíš, když pes chce. A chtít přijímat nové impulzy znamená vyhlásit boj stárnutí. Ale do toho všeho musí člověk započítat i smrt. Proto jsem zvolil titulek: „být slušný, i když se nikdo nedívá“. Tenhle výrok je parafrází na podobný, který zazněl v rozhovoru s kaplanem Vurstem, a znamená žít tak, abych měl pokud možno čisté konto, i kdyby zítra přišla zubatá. Počítat se smrtí neznamená strachovat se, ale smířit se se světem. A čím jsem starší, tím to cítím naléhavěji. Počítat se smrtí také znamená, alespoň pro mě, odpustit. Není tomu ani dva roky, co mě chtěli vyhnat z volejbalového svazu kvůli článku v Reflexu. Rozumíte? Po 40 letech ve volejbalu. To jsem bral tehdy jako křivdu, ale dnes necítím zášť ani zlobu, mám v tomto směru jasno. Uklízím si ve svém pokoji a úklid v cizích pokojích nechávám na jejich vlastníky. Jednou bude stejně každý z nás účtovat a budeme tam stát každý sám za sebe.

A tak cítím, že smíření a odpuštění se nabízí jako další výzva v tomto období, kdy lidi opravdu dostali strach a nemají roupy. Máte to za slabost? Já ne. Už vím, co je skutečná síla a co slabost. Silný dokáže odpouštět, silný dokáže přiznat svou omylnost a silný si dokáže připustit i svoji smrtelnost a podle toho žít: být slušný, i když se nikdo nedívá …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *