Ještě v roce 1987, to mi bylo 30 let, jsme žili jako čtyřčlenná rodina v nymburském panelákovém bytě 1 + 1. Když jsme se se ženou chtěli dívat na televizi, museli jsme napřed uspat děti, protože jsme všichni čtyři spali v tom jediném pokoji, kde byla televize. Vůbec si nestěžuji, i tato doba měla své kouzlo, a hlavně to byla důležitá tvrdá škola životní otužilosti pro začátek. Byl jsem učitel na základní škole v Nymburce, manželka byla na mateřské, k tomu jsem hrál volejbalovou extraligu za Nymburk, a peněz nebylo na rozdávání. Pak přišel rok 1990 a já jsem odešel (po zisku československého titulu ze Zbrojovky Brno) do Vídně a začal jsem vydělávat solidní peníze. A pak šel život dál a já jsem se volejbalem (není to fotbal) docela slušně živil. A tento stav relativní ekonomické dostatečnosti trvá zaplaťpánbůh dodnes.
A teď, co mám na srdci … žijeme v relativně bohaté zemi a nacházíme se v kapitalismu, ostatně jak jsme to chtěli. Ať si to chcete přiznat nebo ne, peníze vládnou… Snad je to zřetelně vidět v našem každodenním životě… Peníze znamenají moc, případně jsi za ně moc či vliv dokážete koupit. To zní sice docela syrově, ale ruku na srdce, peníze chce mít každý z nás. Někomu se podaří k nim dostat, jinému ne. Nikomu peníze nezávidím, hlídám si ty své… A ostatním je přeju. Přeci je ale něco, co mě mrzí. Jestliže vydělám solidní peníze, měl bych mít taky touhu či potřebu za ty peníze něco odvézt. A to se u mnoha lidí neděje. Obzvláště v mé branži. To mi v tomhle quasi-profesionálním sportovním světě vadí. Vnímám to jako otázku stavovské cti – napřed si vyjednám solidní finanční podmínky – ale pak už na peníze nemyslím a myslím na práci a chci za sebou něco nechat. Peníze jsou prostředkem ke svobodě a pracovní spokojenosti, ale ne zárukou štěstí. A spokojenost je tam, kde je smysluplnost. Ve svém věku už mohu říct, že zbytek života nebude o ekonomice, ale o smysluplnosti. Jinak řečeno, šťastný budu, když mi moje práce bude dávat smysl, a když budu cítit, že jsem potřebný. Já vím, všichni musíme platit složenky a splácet úvěry. Já vím, peníze jsou také mj. známkou společenského statusu. Já vím, peníze znatelně usnadňují život. Já vím, já vím… A přeci cítím, že jde i nejde o peníze. Vidím kolem sebe mnoho „lehkoživků“, kteří v penězích a snadném životě vidí smysl. Až takoví „umělci života“ dojdou do finále play-off životní dráhy, kam jsem dospěl já, nemusí být šťastni. Proč? Protože mohou mít sice zajištěné konto, ale třeba nebudou mít smysl. A někdy holt přijdou ke slovu i antidepresiva. Je lepší být zabezpečený než chudý, ale kvalitu života si nekoupíte. Nemyslete si, že miliardářům se žije v duši podstatně lépe než nám ostatním. Ó, jak je od určitého věku tato zkušenost výživná, ale taky bohužel nepřenosná, svým dětem o tom kázat nebudu.
A přeci … v „“ éře jednopokojového bytu jsem žil šťastný život, přepral jsem ho totiž mladistvou silou. Žil jsem naplněný život i nadále a žiju dodnes. Teď už ho ale nepřemůžu, musím se s ním smířit – pokorou. Musím nechat jeho odvrácenou stranu přicházet a vzít na vědomí. A jak si notujeme s Pavlem Kolářem, musíme do tohoto pocitu všichni započítat i smrt a počítat s ní. To není pesimismus. Smrt, která čeká každého, je důležitý korektiv žití a vědomí, že každý z nás bez výjimky bude skládat účty. V tomto „má dáti – dal“ nikomu peníze nepomohou. Tak popřeju sobě i vám kalendářně odrostlejším a biologicky zdravým úspěch i play off. Vám mladším, abyste brzy přišli na to, že /ne/ jde jenom o peníze.