Barbora Strýcová navzdory nejúspěšnější sezóně v její kariéře, konečně pochopila, že její sport je volejbal a od nové sezóny nastupuje v nároďáku na postu libera … ta by mi asi dala … Tak tedy, vážně. Skončil tenisový turnaj mistryň, kde bylo Česko zastoupeno pěti hráčkami. Už jsme si trochu zvykli a bereme to za samozřejmost, ale já český tenis vnímám jako naprosto ojedinělý jev. 5 hráček mezi 24 nejlepšími v globálním a mediálně jednom z nejatraktivnějších sportů! Věřím činům, a proto smekám.
První linka: „když prohraju, jdu si radši brečet někam do kouta. I když já se spíš vztekám a házím věcmi,“ říká o sobě aktuální světová deblová tenisová jednička Barbora Strýcová. Ano, takhle vnímám ženu. Emocionální a citlivou bytost. Na základě toho jsem zde před časem napsal článek „Dívka s lunou na rameni, v rytmu krve, jež se pění.“ Psal jsem tehdy: několikrát jsem viděl Barboru hrát live a nikdy mě nezmátly její vnější projevy. Sprosté nadávání jsem necítil nikdy jako neomalenou hrubost, ale projev rváčství, bojovnosti a vášně … viděl jsem ženu, která se vzteká, ale svou ženskost neutají. No a z toho všeho se zrodil rozhovor pro prosincové vydání měsíčníku COACH. Tímto zároveň nabízím malou ochutnávku našeho povídání, kde se dovíte třeba o tom, kdo jí do tenisu může mluvit a kdo ne, co jí každodenně otravuje i o tom, jak jsem ji přesvědčil, že by měla hrát volejbal. To byl samozřejmě fór … Jsem rád, že jsme interview spáchali těsně před jejím odletem na turnaj mistryň, poněvadž, teď už bych byl ovlivněn. Zazněla v něm věta, která je pojítkem k druhé lince tohoto textu.
Druhá linka : Český tenis produkuje úspěch nepřetržitě už od doby, kdy jsme jako kluci přes špagát a s jedním tenisákem bez chlupů napodobovali Kodeše i Kukala. Tenisové prostředí od Valmezu až po Sokolov má svoje know-how, čili „ví jak“. Možná by to neuměli popsat, ale vědí, a to je důležitější. Chrlí světové tenisty, pravda teď více tenistky jak na běžícím páse.
A vracím se k Barboře Strýcové a zmíněné větě. Když jsem jí položil otázku, kdo ji naučil tenis, odpověděla mi – ZEĎ. A pak mi vyprávěla, jak se sestrou vydržely každý den hodiny a hodiny trénovat na zdi. Jeden dobrý tenisový trenér mi odpovídal na otázku, proč se české tenistky prosazují a tenisté méně, „děvčata vydrží déle na zdi“, potvrdil nepřímo Barbořina slova. Já vím, jsou tu zkušenosti velkého množství českých trenérů působících v zahraničí, je tu tradice a kvalitní podmínky. Ano, tenisu v Česku pšenka kvete. Ale jestli to přesto není také o tom, že tenisté od mala chápou, případně jsou vedeni k vědomí, že pokud se chtějí prosadit, musí zaplatit větší cenu. Ostatně věděla to i Ester Ledecká a její okolí, alespoň podle slov trenéra Banka, který vyzdvihoval její až fanatickou posedlost trénováním. To říkám navzdory tomu, že s kolegy bojujeme jako lvi o povznesení odbornosti. Jestli to všechno není jednodušší. A to tak, že Strýcová, Plíšková, Kvitová, ale i Ledecká, Samková či Sáblíková a řada dalších prostě nevytáhly z „pomyslné peněženky“ osobního zaujetí pro svůj sport a ochoty trpět větší částku než ostatní …
Pingback:3franchise