Menu Zavřeno

O SEBEVĚDOMÍ, STUDU I SMRTI S PROFESOREM KOLÁŘEM.

Když něco bolí, volá se Kolář. VIP osobnosti sportovního i společenského života u něho hledají často pomoc, někteří politici dokonce podporu, protože by z jeho veřejně projevené přízně mohli vytěžit politické body. Ano, osobnost profesora Pavla Koláře má váhu a kdekdo by ji rád využil. Já to mám trochu jinak. I když spolupracujeme velmi často, vykáme si, a já jsem za to rád. Je tu oboustranná potřeba hájit si osobní prostor. I když sedíme v jeho kanceláři a nalije mi tradičně panáka výtečné moravské slivovice („… takovou jste ještě nepil…“), cítím vždy jistý „přívětivý distanc“. Ideové souznění, které mezi námi cítím, je pro mě důležitější. S problémy vlastního těla ho vyhledávám zcela výjimečně a jeho veřejně projevenou přízeň nepotřebuji. Proč vám to sděluji? Berte dnešní fejeton jako ochutnávku rozhovoru, který vyjde příští úterý v měsíčníku COACH. Pro mě fenomén Kolář znamená především „životní systém“ se silným filosofickým základem. Není to jen fyzioterapeut, ale moudrý muž, psychoterapeut i „duchovní“ s pevným životním postojem, který se nechce smířit s nemocemi dneška … „narušujeme přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí roli maminky“, říká a já s ním souhlasím. Největší nebezpečí spatřuje Kolář v plíživosti zmíněných jevů, a dodává: „Vadí mi, že prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost“. Kolářovo pojetí systému jednoty mikrosvěta a makrosvěta, které nelze od sebe odtrhnout, mi dává smysl. Mluví mi úplně z duše, když tvrdí:

„Sebevědomí musí jít pohromadě s pokorou.,  Musí za ním být i stud nebo strach. Jakmile tam není, tak je to psychopatie. A my bohužel někdy vychováváme k tomu, aby se člověk nestyděl, aby se nebál, aby neměl strach či úzkost, čímž mu vytváříme falešné sebevědomí. Pokud nemáte za sebevědomím ani kapku úzkosti, svědomí nebo pokory či strachu, tak to prostě není správné sebevědomí“.

Oba shodně vidíme nebezpečí v tvrzení některých mentálních koučů, že se člověk má mít rád, že má být na sebe hrdý, že se musí starat hlavně sám o sebe a rozvíjet jen své silné stránky atd. Tím totiž učí lidi od mala sobectví, pýše a vlastnostem, které (ani ve sportu) nemají opěrnou funkci do budoucna a psychiku a sociální vztahy spíše deformují. Pohled profesora Koláře, a já se k němu přidávám, je spíše opačný a vychází z pokory: „je třeba si uvědomit, že náš život je dočasný a jednou bude končit smrtí, která je zúčtováním života. A představa smrti upravuje pohled na životní priority. Nemohu vést mladého člověka k hodnotám postaveným na sobectví, pýše či nepokoře. Vždyť i ti nejlepší sportovci světa mají v sobě hodně pokory“, připomíná Pavel Kolář, a já už umlkám a raději vám doporučím, abyste v úterý ráno zamířili do trafiky. Na pultech bude k mání deník Sport a jeho měsíční příloha COACH s titulním rozhovorem s profesorem Pavlem Kolářem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *