Menu Zavřeno

DĚTI TO MÁ BAVIT, TO VÍ KAŽDÝ BLBEC …

“Děti to musí hlavně bavit”, prohlásil objevně další motivační nezbeda na semináři “ODHALOVÁNÍ DĚTSKÉHO POTENCIÁLU”. Vskutku objev hodný akademika. To dá přece rozum, nebo to je u nás dospělých jinak? Co nás nebaví, to opouštíme nebo to děláme s odporem. Co je na tomto výroku lehce matoucí, že skrytě a nepřímo nahrává k mylné interpretaci. Totiž, že bavit znamená podbízet se dětem pouze zábavnými aktivitami. A trenéři, jež podlehli svůdnému vábení tohoto laciného výroku si z toho mohou vzít, že “bavit je totéž, co zahrnout je zábavnými činnostmi nebo, že se všechno má dělat hravou formou. To ale není pravda. Hravý prvek nepodporujeme pouze a jedině kvůli zábavě, ale proto, že rozvíjí u dětí schopnost řešit a rozhodovat se. Dále je učí vyznat se v sociálních situacích. Všímáte si, že mluvím o učení a rozvoji: no jasně, to je trenérské téma – zdravý rozvoj člověka, nejen zábava. Přeci děti musíte vycepovat i v dovednostech a bavit může i práce a dril. Dokonce musí, pokud to jako trenéři myslíme vážně. A jak jinak naučíte děti postoji k práci, což je pro budoucno vedle lidských vztahů jedna z nejdůležitějších lidských rozkoší. Koho nebaví práce, toho zpravidla nebaví ani život anebo aspoň otravuje lidi kolem sebe. A kde mělo dítě k postoji k práci asi tak přijít, když ne ve sportu, který rádo provozuje. Bohužel rudá doba v heslech jako např. “Kdo nepracuje, ať nejí” nebo “vyhrnem si rukávy” dala práci pejorativní nádech. Musíme to setřást, milí moji … Práce má být radostí a svatou věcí. Víte, bez televize se obejdu, to koneckonců prakticky provádím, kdybych neměl služební auto, jezdil bych vlakem, to bych snadno zvládnul, ale bez práce a bez vztahů bych asi brzy voněl k růžím zespodu. A tak se tedy vracím. Radost z práce či posedlost prací, to není vrozená vlastnost, utváří se během života. Samozřejmě, jestli sport dětem otrávíme tím, že budeme vytvářet blbé tréninkové klima, tak je to malér, ale ne menší, než když se je budeme snažit koupit tím, že je za každou cenu budeme chtít jenom bavit. Děti snesou v tréninku překvapivě hodně, můžeme jim klidně nakládat, ale předpokládá to 5 věcí: Zaprvé, musíme vědět, co chceme: kdy drilujeme a proč, kdy zastavujeme herní cvičení a proč, a kdy necháme děti dovídat se hrou a nepleteme se do toho. Zadruhé musíme sami pro práci hořet, čili nechat působit na děti nápodobu, což je základní druh učení. Zatřetí, musíme stále číst situaci, abychom podle očí dětí poznali, jak si stojíme s našimi trenérskými metodami. Začtvrté reagovat na atmosféru a rychle upravovat čí korigovat své záměry. A aby to nebylo tak jednoduché, tak zapáté nejde si to ani ulehčít tím, že budeme neschopnost přemýšlet, sledovat a korigovat zakrývat učením. Když se nechce přemýšlet a tvořit, prostě se přikryju nálepkou učení – ono to zvenku vypadá pěkně, ale může to deformovat vývoj. Život (přes všechno výše řečené) není jenom o práci či učení a u dětí už vůbec ne. A teď doufám, že se zde správně chápeme. Psst, nevyskakujte hned … to není protiřečení si, nýbrž výzva na souboj s lacinými jednostrannými nálepkami. Kdo nedokáže myslet v protikladech, neví nic a ochraňuje se k jedné straně vychýlenými polopravdami, ponevadž je to snadnější. Ale s hledáním správné míry se holt člověk musí nadřít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *