Menu Zavřeno

DOPIS TRENÉRŮM věkové kategorie 16 – 19 let

Vážení trenéři! Dostáváme se do závěrečné části dlouhodobé soutěže před začátkem play off. Období dospívání – adolescence je typické postupným osamostatňováním se. Dospívající touží po originalitě, jedinečnosti a individuálním vyjádření. Rozvíjí svou touhu po úspěchu, klade si životní cíle, určuje svou vlastní identitu.

 PŘÍLEŽITOSTI A VÝZVY PRO TRENÉRA
Trenéři, důležitou roli v tomto období máte právě vy, pokud dokážete inspirovata podpořit proces sebeuplatnění hráče. Adolescent si plně uvědomuje nuance v oblasti mezilidských vztahů – dokáže například rozlišit: toleruji, respektuji – oproti mám rád, nemám rád. To se týká i vztahu k vám, trenérům – kam si vás dospívající zařadí ve vztahové rovině. Je totiž již schopen vytvořit trvalý hodnotový postoj.
Citový život se prohlubuje, je bohatší a prochází řadou dynamických proměn. Zvýšená citlivost se projevuje ke všemu, co se kolem děje – v rodině, mezi kamarády, v partnerských vztazích i ve společnosti jako celku. Mladiství mají tendenci zastávání pravdy a spravedlnosti, jsou citliví a pozorní na rozpor mezi slovem a činem, ale jsou přirozeně netrpěliví, mají tendenci urychlovat dobu k dosažení svých cílů. Naproti tomu začínají již fungovat bez donucování a výzev. Ne všichni dospívající si však dokáží stanovit cíle a vyburcovat svou vůli k překonávání překážek. Trend mladých lidí tohoto věku je bohužel často žít rychle, bez námahy a dosáhnout vrcholných prožitků snadno. Proto právě vy, trenéři máte obrovskou šanci, promluvit do budování hodnot mladých hráčů. Zkušenosti, dovednosti, hodnoty a vlastnosti osobnosti získané sportovní činností jako jsou například disciplinovanost, pracovitost, houževnatost, cílevědomost mohou totiž sehrát klíčovou roli ve zdárném dospívání mladého člověka.Adolescent vnímá intenzivně sebe sama jako jedinečnou bytost, ale neví, jak ho bude přijímat okolní svět. Jeho plány o budoucnosti vidí naléhavěji, ale úplně se v tom ještě neorientuje. Vývoj jeho osobnosti je fyzicky i psychicky bouřlivý. Pomohlo by mu, kdybyste s ním vy, trenéři nakládali s pochopením. Občas je zmaten a dezorientován, jaká je vlastně jeho role a bude-li v ní úspěšný.

DRUHÝ POLOČAS – HLEDÁNÍ IDENTITY
Vážení trenéři, máte co činit s tzv. zápasem o identitu mladého člověka. Toto cizí slovo znamená totožnost. Ovšem v psychologii, ale i v běžném životě je identita zaběhlý pojem a je „o hledání Já“, což bývá samozřejmě záležitostí celého života, avšak adolescence je vrcholem osobního boje o identitu. Je klíčem k odhalování tajů tohoto období. Řečeno sportovní terminologií je hledání identity těžký závěr zápasu v základní části soutěže, zvláště pro ty, kteří nezvládli první poločas, tedy kterým se nepodařilo naplnit výzvy v pubescenci nebo i v dřívějších obdobích.  Prostě vplout do play-off dospělosti bezbolestně nejde. Naši adolescenti, tudíž odmítají vyšlapané cesty, mají odvahu pokládat sami sobě těžké otázky a pochybovat o světě vás dospělých. Neváhají zaútočit ani na vaše nejposvátnější symboly. Co je pro vás samozřejmé, je pro ně často podezřelé. Musí všechno sami nově objevit. Někteří mladí bohužel zbaběle couvnou před základním úkolem dospívání – vzít život do vlastních rukou, nějak ho obejdou nebo v něm zůstanou vězet a zápasí s ním ještě řadu let.

Mít identitu znamená znát odpověď na otázku, kdo jsem, znát sám sebe, rozumět svým citům, vědět, kam patřím, kam směřuji, čemu doopravdy věřím, v čem je smysl mého života. Znamená zodpovědnost za své činy, realistické sebevědomí, znalost svých možností a mezí.

Znamená to mít větší podíl na vlastním životě. Pubescent ještě hladce klouže z role do role, ze situace do situace, a rozpory ho tolik netrápí. Adolescent se však ptá: kdo doopravdy jsem, když odložím všechny masky?

 

SEBE-OBJEVENÍ NEBO ZTRÁTA

Od určité chvíle žádá život po člověku činy čili od sebeuvědomění se musí dojít k sebe-uskutečňování. Navíc si „já“ bytostně uvědomuje, že pouze individuální činy životu nestačí a že je nedílnou součástí vyššího celku, ať už je to tým či společnost. Proces sebeuskutečnění dostává velmi konkrétní podobu: osvědčit se či potvrdit se v náročných situacích, což člověku pomáhá k tomu, aby si sám sebe začal vážit a získával postupně oprávněné sebevědomí. Pro sportovní úspěšnost je to, zdá se, jeden z nezbytných předpokladů.E. H. Erikson píše, že v žádném jiném stadiu životního cyklu nejsou si tak těsně blízké příslib sebe-objevení a hrozba ztráty sebe samého.Dospívající si uvědomuje, že předchozí představy o sobě doznávají změn. Stojí na prahu životní dráhy, sumarizuje předchozí životní události a hledí do budoucnosti. Spojuje plány s konkrétnějšími cíli, například s názornější představou o svých budoucích sociálních pozicích a o svém budoucím povolání.Často probíhají i velmi silné krize, různá rozladění, stavy podobající se depresi, obavy, zmatekrolí.Vážení trenéři, mějte na paměti, žena počátku adolescence velkou úlohu hraje potřeba identifikovat se se vzory, modely, příkladya jejich nápodoba. Vše směřuje k nemilosrdné otázce – co dokážu? Proces hledání identity není úplný bez realistického poznání vlastních schopností. Jde o schopnosti v nejširším smyslu, od abstraktní inteligence až po tělesnou přitažlivost. Přicházejí otázky: mohu vyniknout ve sportu nebo v něčem jiném? Dokážu na sebe strhnout vedoucí úlohu ve škole, v partě? Jsem schopna získat partnera a sexuálně žít? Adolescent má totiž velkou potřebu mít partnerský vztah. Naopak jeho absence může způsobovat značný neklid a ránu sebevědomí. Ctností je v tomto období věrnostsvé životní filozofii, svým cílům, zájmům a hodnotám.

Naplnění výzvy dospívání je pokus o sebeuplatnění a definitivní vymanění se ze závislosti na okolí. Jít za ideálem, který nemusí být sice beze zbytku naplněn, ale pomůže odhalit smysl vlastní cesty i její omezení. To je důležitá zkušenost pro život. Kompromisy jsou vhodné pro následující období, pro adolescenci však nikoli.

 

 JÁ VS. MY
Vážení trenéři, identita znamená na jedné stranějasné vědomí sebe jako subjektu: jsem to já, kdo se rozhoduje, kdo se odhodlává a jedná. Nejsem proti své vůli zmítán, já držím s přehledem otěže svého osudu v rukou. Na straně druhési klade otázku, kdo jsem z hlediska nadosobního a kam patřím. Adolescentní identita se v každé zdravé společnosti opírá o přijaté mravní zásady a o zkušenost s jejich dodržováním. Adolescent chce být tím, kdo hájí spravedlnost ve společnosti, kdo chce žít pravdivě a čestně. Na rozdíl od předcházejících období, teď už nazrál čas, aby to bylo jeho opravdu svobodné rozhodnutí. Adolescent už cítí odpovědnost sám před sebou, nejen před společností, a nejen před vnitřním hlasem, který mu od dětství v různých situacích říkal: Nesmíš! Musíš! Můžeš! Tato mravní odpovědnost dokonce může a má být hlavní složkou identity, jejím jádrem.

Jestliže se adolescent rozhodne být hodný a poslušný, vypadá to sice pěkně, ale vrací ho o krok zpět, do kategorie žáků, je to ústup k dětské formě mravnosti a promarní šanci, kterou nabízí pouze adolescence: být řidičem, ne spolujezdcem svého sebe-utváření.

 

 DRUHÁ LÁSKA
Hovořili jsme o první lásce v období pubescence… Často typická druhá láska pak přichází v adolescenci: je již rozvinutější, bohatší o minulé citové zkušenosti, subjektivně žhavější, úpěnlivější, znepokojující… usilující o přímý kontakt, ale nikoli jen smyslný, ale také platonický, nicméně však reálnější… Druhou lásku považuje Psycholog Příhoda pro celoživotní dráhu za velmi důležitou pro její účinek katarze předcházející pozdějším závažným citovým rozhodnutím. Nic ji nenahradí, neboť ti, kteří ji ubijí sexualitou, nemohou v dalším životě dospět emoční zralosti a vidí záchranu v cynickém pohledu na osoby druhého pohlaví. Adolescenti často střídají partnery svých milostných her, bývají si dobře vědomi, že jen experimentují (samozřejmě i se svými city, nejen s těly) a že chtějí co nejvíce užít. Podle Říčana má v tomto polygamním stádiu erotika a sexualita příchuť zakázaného ovoce. Vztahy se často navazují z pouhé zvědavosti. Oblíbená je hra na lásku, zvaná flirt. Dobývání a svádění bývá uvedeno také snahou přesvědčit druhé i sebe o vlastní ceně, kráse, mužnosti („být dobrý v holkách, resp. mít každého kluka“).

 

INICIACE
Kultura starých národů měla rozmanité rituály, jejichž absolvování znamenalo podstatnou změnu společenského postavení. Jedním z nich byly tzv. iniciační rituály. Podle Příhody v době rozkvětu feudalismu byl rytířův syn do 15 let dítětem. Při iniciační slavnosti byl posvěcen meč, který mu byl zavěšen na sedlo, ale kterým se ještě nesměl opásat. Od této chvíle se stal panošem (pážetem). Adolescence se zakončovala v jednadvacátém roce, v němž rytíř dosáhl plnoletosti. Při slavnosti v den letního slunovratu byl rytíř oděný v bílém rouchu a starými rytíři opásán vysvěceným mečem. Panoši mu připnuli ostruhy, obdržel přilbu, štít a kopí. Král jej udeřil na ramena třikrát mečem, aby mu připomněl rytířské ctnosti a slavnost byla zakončena turnajem. Známe i velmi brutální rituály při přijímání do řemeslnického cechu, jejíchž součástí bývalo dobromyslné týrání, symbolický pohřeb dosavadního života a symbolické znovuzrození. Popsané rituály, zvláště ty krvavé se mohou jevit jako nesmyslné a kruté, ale opak je pravdou. Byly to důležité předěly na životní cestě. Takto prožité přechody do nových životních etap se stávají nezapomenutelnými, citově silnými zážitky. Dospívající je očekával – a připravoval se na ně – s dychtivostí, napětím i strachem. Dávaly životní cestě pevný řád, byly, řečeno s Říčanem, stvrzením významu každého individua – psychologicky mnohem působivější než například naše předání občanského průkazu v 15 letech.

Bolestivost iniciačních rituálů dospělosti není samoúčelnou krutostí. Mladý člověk, který jimi prochází, prokazuje svou dospělost tím, že je schopen něco vydržet. Kdo trpěl a pozitivně se s tím vyrovnal, bývá moudřejší, tolerantnější a dovede se ze života radovat více než ten, koho život rozmazlil svými tišícími prostředky proti bolesti a nejrozmanitějším komfortem.

Vážení trenéři, i když jsme v 21. století doporučuji nezahazovat tisícileté tradice tak snadno. Zakončení pubescence, by mělo být učiněno slavnostním momentem. Taková slavnost, při níž si člověk uvědomuje plnou vážnost života, svých mravních a pracovních povinností má velký účinek. A nakonec otázka. Nechybí nám podobné rituály a takový přístup v současné době? Neulehčili jsme si to tím, že nedotknutelnost práv člověka se vyšroubovala do obludných rozměrů, že příkrý pohled na dítě už může být předmětem vyšetřování? Vážnost procesu iniciace přiznává i velký Sigmund Freud, když ji vyjmenovává mezi důležitými životními akty, jako narození nebo sňatek, která řadí mezi tabu. Konrád Lorenz, držitel Nobelovy ceny za etologii pokládá za jeden z největších zločinů pseudo-demokratické doktríny to, že považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti za frustrující překážku vší vřelosti. Uznání nadřazeného postavení dospělého neznamená překážku pro lásku. A výše zmíněný symbolický pohřeb dosavadního života a symbolické znovuzrození jsou právě oslavou přechodu z podřízeného postavení do rovnocenného – a to má význam i z opačného pohledu: „jsi jedním z nás, respektujeme tě za rovnocenného, ale jsi taky zodpovědný za své činy jako každý z nás“, tedy „jsi dospělý“.

 

DVA POHONY: VŮLE A MOTIVACE

Jedním z hlavních zájmů v adolescenci je sport. Je na jedné straně jedinečnou rekreací, na druhé straně ventilem soupeřivosti a agresivity, příležitostí porvat se s druhými i s vlastní únavou nebo strachem. Trénink utvrzuje dobrovolnou kázeň, schopnost odříci si, což je osvědčený prvek askeze. Sport učí odhadnout vlastní síly, rozvíjí systematičnost, vytvářejí se při něm návyky správné životosprávy na celý život. V tomto smyslu je závodní sport pro adolescenta školou vůle a charakteru. Ale je tu i vrcholový sport mládeže. V něm je vůle klíčovým hráčem. Již od prepuberty zdůrazňujeme úlohu motivace. Adolescence je obdobím zrodu hráčské osobnosti. Do základní výbavy takové osobnosti patří volní vlastnosti, které jsou nezbytným předpokladem dospívání – tedy ochoty vzít svůj osud do vlastních rukou. Vůle je jakýmsi protihráčem a spoluhráčem motivace zároveň. Je vědomou přeměnou cílů a motivů ve výsledky. Motivace je přirozené chtění, vůle je naproti tomu vědomé úsilí. Když člověk překonává překážky a když dělá něco, co od přírody dělat nechce, jde vůle proti přirozené motivaci. A právě investice energie do překonání odporuje ve sportu vlastně vždy nutná. Jen ten, kdo dokáže překonat sám sebe a občas opustí své komfortní zóny, se dostane v životě také na úrovně, na nichž ještě nikdy předtím nebyl. Omyl je ovšem myslet si, že by se člověk musel neustále pohybovat mimo svou komfortní zónu. Špičkové výkony nejsou pouhou otázkou vůle, ale vznikají souhrou s mnohem hlouběji zakořeněnou inspiraci a motivací.

 

Motivace je přirozené chtění, vůle je naproti tomu vědomé úsilí.

 

TÝM VE MNĚ
Vážení trenéři, nastává období, kdy se z vychovatelů stáváte partnery hráčů. Vaše role se posouvá směrem k napomáhání hráčům, kteří prošli vývojem až sem. Měli byste jim dát příležitost sdělovat názor či řešit problém, aby se u nich rozvinula sebedůvěra a relativní samostatnost. Z tohoto důvodu dávejte pokyny jen tam, kde je nutné a spíše navigujte, než řiďte! Hráč už se zpravidla rozhodl pro svůj životní sport. Je ochoten investovat mnoho času a energie na to, aby v něm byl úspěšný. Má vůli, je soutěživý. Soustředí se na svůj rozvoj a výkon, je schopen plnit svou roli v týmu. K tomu touží také po partnerství. To souvisí i s potřebou „někam patřit“, identifikovat se s týmem. Tým se stává prostředkem k naplňování osobních ideálů. Hra a výsledky se stávají klíčovými. Hráči jsou striktně specializovaní ve svých rolích a synchronizováni v rámci týmových taktik. Dochází k tlaku na minimalizaci chyb a maximalizaci úspěchu. Plnění úkolů je důležitější než vlastní provedení. Prostor pro individuální technické zlepšování se rapidně zmenšil. Soutěžení a týmové výsledky jsou poprvé prioritou.

 

Puberta je obdobím – „já v týmu“, adolescence obdobím „tým ve mně“, protože hráč své Já realizuje prostřednictvím týmu.

 

 JSTE JEDINÝM PSYCHOLOGEM
Přestože vnímáme vás, trenéry jako laické psychology, je žádoucí mít jisté znalosti z oboru psychologie. Je však vcelku pochopitelné, že i vy vzdělaní trenéři pociťujete jako troufalost, možná i drzost, vydávat své názory z hřiště za odborné soudy z psychologie výkonu či dokonce vnímat sami sebe jako psychology. Navzdory tomu, abychom jen donekonečna neomílali výrok „je to o hlavě“ a nic víc, je třeba pustit se do „odminování“ tajemného pole psychologie hry, resp. výkonu.

Trenér plní roli laického psychologa a tvůrce pozitivní pracovní atmosféry v týmu! hráči to od něj očekávají!

 

Použitá literatura:

 Haník, Z. & kol. (2018). Volejbal, pro výkonnostní a vrcholové trenéry.Praha. Mladá fronta

Říčan, P. (2014). Cesta životem.Praha. Portál.

Lorenz, K. (1990). 8 smrtelných hříchů.Praha. Panorama

Příhoda, V. (1962). Ontogeneze lidské psychiky II. Praha. SPN

Freud, S. (2017). Totem a tabu. Praha. Portál

Erikson, E.H. (2015). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha. Portál.

4 komentáře u “DOPIS TRENÉRŮM věkové kategorie 16 – 19 let

  1. Ing Jan Kodeš

    Velmi dobře se to četlo, po odborné stránce na výši a jaký si praktický návod pro trenéry, aby byli více tolerantní ke svým svěřencům… ale, co s těmi, kteří mají frackovité chování bez respektu vůči trenérům jen proto, že vyhráli několik zápasů a mají pocit, že už nějaké další rady nepotřebují? Takových je bohužel většina a jejich rodiče své ratolesti v tom ještě podporují. Trenér je dnes pouze nádeník, který za všechno může…. jeho odbornost se v mnoha připadech neuznává, hlavně, že to napaluje za ty malé peníze a když tak se přece rychle vymění. Dokud rodiče svá “zlatá” dítka neumravní na kurtě i mimo kurt, tak stále platí: komu není rady tomu není pomoci!!

    • Zdeněk Haník

      Dobrý den, byl jsem dlouho na cestách a nevšiml jsem si vašeho příspěvku. Děkuji za něj. Často jsem komunikoval s panem Kordou (dej mu pánbůh klidný spánek) … tak jsem rád, že jeho duch žije dál. ZH

Napsat komentář: Ing Jan Kodeš Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *